O SUPERVIZI

1) Necháváme stranou, co víme, neřešíme odborné hledisko práce ani techniku. Všímáme si nejistoty souvisejíci s naší prací a se vztahem k pacientovi.

2) Podporujeme jedinečnost vnímaní situace a ztotožňujeme se s prožíváním supervidovaného a také jeho pacienta. Supervize neobsahuje hodnocení a kritiku.

3) Vše na supervizním setkání je důvěrné a vůči pacientovi i supervidovanému důstojné

Při supervizi je klíčovou stránkou prožívání. Fyzioterapeuti a lékaři a studenti těchto oborů si během  supervize uvědomují emoce ve vztahu k pacientovi v situaci při léčbě. A také pochopí souvislosti mezi touto situací a prožívání a vztahy samotného pacienta.

PŘÍKLAD: fyzioterapeut provádí opakovaně rehabilitaci a pacient mu svěřuje svoje obavy a nálady.  Na supervizi si fyzioterapeut uvědomí, že pacientovi chybí osoba, která by se o něj zajímala a že je pacient úzkostně depresivní. Fyzioterapeut je bezmocný, protože nemůže poskytovat psychoterapii. Je tedy řešením nabídnout spolupráci s psychoterapeutem? Ano. Nicméně fyzioterapeut může i tak porozumět – právě díky supervizi – svým emocím, pacientovým starostem a představit si jeho způsob života ve vztazích. S tímto náhledem dál pokračuje ve fyzioterapii a při komunikaci s pacientem. Může ho lépe indikovat k psychoterapii. Pokud pacient o psychoterapii nestojí, může fyzioterapeut prostě označit, že zřejmě pacient ve fyzioterapii dostává vztahově, co mu chybí jinde, a nabídnout mu to jako odborný pohled. A tím mu pomoci překonávat obavu z psychoterapie.

Pro psychoterapeuty je tělesná diagnostika a léčba velmi

málo poznanou oblastí. Někteří se pacientů nedotýkají, jen si podají ruku. Jiní jsou vyškoleni v metodě, která umožňuje pracovat dotykem. Je klíčové, aby byl pacient dopředu seznámen, jestli půjde pouze o rozhovor, nebo i o tělesnou léčbu. U lékařů a fyzioterapeutů pacient přirozeně počítá, že léčba se týká přímo těla a tělesný dotyk do situace patří.

Současně ale psychoterapeutům chybí odborná znalost lidského těla a spojují se kvůli terapii s lékaři a fyzioterapeuty. Proto se při supervizi zaměřujeme na tělesné symptomy pacienta, tělesné pocity v jednotlivých situacích při psychoterapii.

PŘÍKLAD: pacient je při psychoterapii ztuhlý v napětí, křečovitě svírá ruce a stěžuje si na únavu, nevyspání a potíže s trávením. Psychoterapeut se cítí bezmocně, že neví, jestli pacient neonemocněl závažně. Má se ptát na jednotlivé symptomy. Ano, ale kvůli tomu, jak pacienta obtěžují a jak je například zoufalý a úzkostný. Díky tomu může pacienta lépe indikovat k fyzioterapii, aby došlo nejen k diagnostice, ale také k tělesné terapii – a tím uvolnění. Dotazy na dosavadní léčbu může zjistit, kdo a jak se doposud věnoval tělesné léčbě a případně doporučit lékaře, s kterým spolupracuje. V supervizi si psychoterapeut tedy více uvědomí souvislosti tělesných symptomů s pacientovým prožíváním a učí se správně indikovat k lékařům a fyzioterapeutům. Pokud o to pacient nestojí, pomáhá psychoterapeut objevit úzkosti, které brání pacientovi kontaktovat somatické odborníky.

Cílem psychosomatické supervize je prohlubovat dovednosti jednotlivých oborů, aby spolu mohly lépe spolupracovat, když si budou uvědomovat emocionální a vztahovou stránku terapie, která je pro všechny obory společná. Není tedy cílem, aby psychoterapeuti začali provádět tělesnou terapii a lékaři a fyzioterapeuti psychoterapii. Ale aby se více spolehli na týmovou léčbu společných pacientů.